Tahle kniha, mapující rozsáhlou historii AC/DC, patří mezi nejčtivější biografie jaké jsem měl kdy možnost prozkoumat. A to zejména díky oběma autorům, dlouholetým hudebním žurnalistům, kteří se celých třicet let pohybovali v blízkosti tohoto legendárního australského kvintetu a mnohokrát měli možnost se s AC/DC setkat a jednotlivé členy vyzpovídat. Nahromaděná látka je zde zpracována chronologicky od úplných počátků kariéry obou bratří Youngů, kdy nejdříve mapuje jejich dětské roky uvnitř devítičlenné rodiny, prožité na dělnickém předměstí skotského Glasgow. Nevěnuje se však jen věcem muzikantským, ale dotýká se nenásilně i tehdejší sociální situace a semknutých vztahů uvnitř jejich rodinného klanu (Malcolm a Angus byli nejmladší bratři ze sedmi dětí), zažehnutí lásky k rock´n´rollovým ikonám typu Jerry Lee Lewise a období dospívání na území rockem téměř nezasažené Austrálie. Letmo je nastíněna kariéra jejich staršího bratra George, který v šedesátých letech minulého století působil v úspěšné kapele THE EASYBEATS, a který se později stal mentorem obou benjamínků.

Díky častému užívání přímé řeči získávají jednotlivé příběhy na neuvěřitelném magnetizmu a čtenář je doslova vtažen do děje, jakoby se celou tu dobu pohyboval uvnitř kapely - ve zkušebně, v šatně, poblíž pódia. Dozvídáme se mnohé o každém z pozdějších členů AC/DC, včetně nespoutance Bona Scotta, ještě z dob, kdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyváděl u zapomenutých kapel THE VALENTINES a FRATERNITY. Jednou z nejzajímavějších částí je postupný vzestup AC/DC od jejich debutu „High Voltage“ (1975), přes první riskantní výlet do Evropy a několika měsíční pobyt v Británii, kdy si čtenář uvědomí tu obrovskou ponořenost členů kapely do rockové muziky a neobvyklou píli, která je posouvala po krůčcích k samotnému vrcholu rock´n´rollového Olympu. Dochází nejen na noční řádění a mnoho osobních příhod Bona Scotta, který stál vždy tak trochu stranou od ostatních (přestože AC/DC velmi miloval), ale rozebírá se i zákulisí vztahů a samotné fungování tehdy ještě velmi mladé skupiny, která se díky svému přirozenému chování nacházela velmi daleko jak od excentrických eskapád jejich frontmana, tak od povýšeneckého chování jiných rockových osobností.

V případě AC/DC skutečně nikdy nešlo o sebranku vulgárních rockerů, demolujících zařízení levných hotelů, ale o partu kluků, stojících pevně nohama na zemi, jdoucích nekompromisně za svým cílem, kterým k spokojenosti stačí pouze zapnutý aparát, kytara, pár čokoládových tyček, kýbl čaje a hromada cigaret. Veselá fáze nastane u líčení různých nedorozumění se zástupci slavnějších kapel při prvních větších turné v Evropě a Spojených státech - třeba zrovna předskakování mnohým tehdy slavnějším kolegům (RAINBOW, THIN LIZZY), kdy si AC/DC až dětinsky stáli za svými právy a trvali na kompletním koncertním ozvučení i ve chvílích, kdy zvukaři hlavních kapel už nutně museli s tou jejich neporazitelnou trpasličí elektrárnou něco udělat, což sebou samozřejmě neslo značnou frustraci u tak zapálených jedinců, jakými byli právě oba Youngové. Výjimkou té doby byli KISS, kteří AC/DC velmi obdivovali a nechali jim na pódiu (u příležitosti turné k albu „Love Gun“) volné pole působnosti. Jsou zde detailně vykresleny studiové práce na jednotlivých albech, jiskření mezi oběma povahově rozdílnými bratry (Malcolm byl realista a Angus snílek a optimista), hádky s producenty, úvahy každého z členů, situace při jednání s vydavatelstvími i atmosféra mnoha důležitých koncertů zachycená očima kapely. Autoři rozvádějí vztah AC/DC a britské punkové vlny v době, kdy společný nepřítel - korpulentní dinosauří rock již zmíral na úbytě, a samozřejmě nezapomněli ani na kapitolu věnovanou zbytečné smrti Bona Scotta, jež vykresluje celý poslední den jeho života. Následují reakce zdrcené kapely (Angus) bezprostředně po tragédii a zároveň uvědomění si nutnosti pokračovat. Prorocké „Highway To Hell“ (1979) bylo totiž posledním a zdaleka nejúspěšnějším albem s Bonem Scottem, které vyneslo AC/DC těsně pod vrchol. Ti byli po pěti letech fungování konečně v první světové lize, ovšem nepatřili k úplně největším. Ovoce se počalo sklízet až od této doby a ani samotná kapela netušila, jak silně éra s Bonem u mikrofonu vydláždila cestu pro jejich následný smrtící útok.

Poté na scénu přichází skromný sympaťák Brian Johnson, který byl nejdříve kapelou osloven, aby se následně sám (třikrát) vydal na pěvecký konkurs linkovým autobusem z Newcastlu do Londýna. Coby člen již neperspektivních glamových GEORDIE si už totiž dávno myslel, že to nejlepší má ve svých kristových letech za sebou (dva hity v britské Top40 někdy v první půlce sedmdesátých let). Jeho pohodové a velmi přátelské vystupování bylo pak tím hlavním faktorem, který rozhodl právě v jeho prospěch. Měsíc od konkursu už nahrává s AC/DC pod dohledem Mutta Langea na Bahamách fenomenální „Back In Black“ (1980) a o další dva měsíce později již mlátí do obrovského zvonu před šedesáti tisíci fanoušky na stadiónu v Bruselu při „Hell´s Bells“. Sázka na Briana se vyplatila a ani sami AC/DC netušili, jak závratnou rychlostí jejich hvězda vyletí. Nastupuje nejslavnější období kapely, lemované koncerty před natřískanými stadióny po celém světě a mnoha miliony prodaných nosičů, které i přestože v průběhu osmdesátých let již nikdy nezopakovaly kvalitu typickou pro období do „Back In Black“, určitě neměly vliv na nějaký pokles popularity. Naopak, žádný se nekonal - AC/DC právě v průběhu osmdesátých let dvacátého století stanuli na vrcholu rockového nebe a to ani nemuseli své syrové boogie přizpůsobovat nějakým módním trendům (což by ovšem bylo pro oba Youngy nepřípustné). Možná je to kruté, ale kariéra AC/DC vystoupala přesně tam, kam si to nezbedný námořník Bonnie vždycky přál dotáhnout. Jak Angus Young nostalgicky vzpomíná, vesele zpitý Bon doslova říkával: „Až budu jednou někdo ...“